V minulosti se státy z politických důvodů zdráhaly uznat rozhodnutí soudů jiných zemí, neboť tím fakticky implikovaly akceptaci cizí státní moci. To překonávalo soukromoprávní rozhodčí řízení a rozhodčí řízení stále více nahrazuje státní moc tam, kde je tato z řady důvodů nefunkční a neefektivní. Je nutno striktně rozlišovat mezi právem na soudní ochranu a právem na právní ochranu. Práva na soudní ochranu se lze vzdát v důsledku autonomie vůle (například rozhodčí smlouvou uzavřenou v mezích lex arbitri). Práva na právní ochranu se vzdát nelze. Rozhodčí řízení je proto nalézáním a aplikací práva. Musí však jít o právní ochranu aprobovanou právem v místě rozhodčího řízení. Rozhodčí smlouva jako výraz autonomie jen tento mechanismus řešení sporů iniciuje, a to v mezích stanovených lex arbitri. Pouze za této podmínky je rozhodčím nálezům přiznána právní síla v podobě vykonatelnosti pomocí moci
veřejné. Stát nenese odpovědnost za poskytování právní ochrany pomocí soukromoprávních mechanismů (rozhodčího řízení). Rozhodčí soudy nereprezentují veřejnou moc, jsou však nástrojem právní ochrany. Zásady spravedlivého procesu lze v rozhodčím řízení omezit, nelze je však zcela vyloučit a musí být zachován jejich minimální nezbytný standard.